Srpen 2023

Výběr z hroznů

Srpen je měsíc plný hojnosti. Hody, festivaly a jiné slavnosti. Přinášíme vám výběr z hroznů, jeden doušek s poněkud trpkou příchutí.

Začneme kousek od Brna. Na hodech.

Patrik

“Loni tady byl mladej Nováček, pamatuješ si ho, ne? Jeho děda byl lesník a on teď dělá něco na stavbě.” “Peťo, co dělá mladej Nováček?” ptá se vrchního. “Sádroše.” procedí mezi zuby statný výčepní, z prosklené skříňky vezme balíček slaných tyčinek a nese je k prvnímu stolu. “Jo, tak sádroše! On se loni na hodech ožral tak, že usnul na stole. Nemohlo být víc jak deset, protože zrovna se dotančila beseda. Byl úplně mimo, děcka mu ještě nastrkaly takový ty barevný paraplíčka do vlasů. No a asi za hodinu se probral a jemu ti se zdálo, že se mu narodil syn. Patrik. A jak on měl solidně nakópený, tak tomu fakt věřil. Pocem, on ani nemá babu, ale ten sen musel byt tak živé, že začal všem objednávat panáky, objímal se s lidma, stárky plácal pod spodničkama, no velký haló.” “Peťo, no pamatuješ loni na Nováčka?” “Jasně, jak zapíjel Patrika!” “Jo, přesně! Hele, já nejsu sviňa, tak jsem mu, asi u třetí rundy, řekl, že žádnýho syna nemá, že se mu to jenom zdálo, ale on o tom nechtěl slyšet. Dojaté kupoval kořalky dál, a asi za dvě hodiny odpadl nadobro. Celá vesnica si o tom týden vykládala! No úplnej čurák!” podívá se na svou osmiletou dceru, která upíjí malou Kofolu. “Promiň, Teri, já úplně zapomněl, že seš tady.” pak polohlasem dodal “No úplnej manekýn firmy Primeros, jak říkal tata, když nechtěl před nama mluvit sprostě.” “No a letos na hody Nováček nedorazil.”

Z Moravy se přesuneme na jihozápad, kde se odehrála husitská verze Tristana a Isoldy.

Táborská velryba

“Kája Vébr je z Prahy, ale bydlel v Brně a do Tábora jezdil na služebky. S Janou se poznali U Lva. Líbil se mu její přehled o sportech, ona totiž odmalička kouká na extraligu. Ona ti zná snad všechny hráče. Jenže Kája chodil s Douchovou, která když se dozvěděla, že si povídá o sportu s jinou, tak mu dělala hrozně zle, viď. Polívala ho dokonce vodou a Janu označila za tlustou velrybu. Jana poslala Kájovi fotku z nudapláže, ale Douchová mu tu fotku našla v mobilu a dala ji na internet. No a pak celým Táborem kolovaly její nahý fotky. Jana to těžce nesla a její bratr Petr musel přestat chodit do hospody, protože mu to furt někdo předhazoval; oni si i nechali natisknout trička s velrybou, no víš jací lidi jsou. Jana to pak dala k soudu, kterej vyhrála. Douchová zaplatila pokutu, ale Kája jí zůstal. Ona mu asi stačila ta fotka.”

Politická Trafika

Srpen bude navždy zapsán černým písmem pro Trafiku na Kraví hoře. Pohodlně se usaďte, je to příběh nekřesťanský, ryze český. Trafika si vedla dobře, dalo by se říct, že to bylo to nejlepší, co se Kraví hoře stalo, když opomeneme otevření Brněnky. Podnikatelské snahy chceme rozšířit za hranice a tak, s těžkým srdcem, začali jsme hledat někoho, kdo by neon Trafiky hrdě rozsvěcoval nadále. Zájemců bylo několik a s jednou paní, budeme jí říkat K. (vy jistě pochopíte proč) jsme se dohodli, dali jí nahlídnout do knih, statistik, podali si ruce a začali chystat smlouvy. K. využila toho, že měla přístup ke všem dokumentům, tedy i ke kontaktu na pana majitele. Malá vsuvka - pan majitel, člen ODS, pochopitelně, říkejme mu, pro malebnou ilustraci tohoto příběhu, pan Č. Když jsme měli smlouvy nachystány, paní K. nám je odmítla podepsat, protože si zrovna vzpomněla, že kavárnu už nechce a raději si otevře prosecco bar. Pustili jsme to tedy z hlavy a plácli si s dalším zájemcem v pořadí. Vše bylo ujednáno, osud Trafiky v dobrých rukou. Spokojenost vůkol. Mysleli jsme si. Stačil už jen podpis pana Č. Pan Č. však neměl na schůzku nikdy čas, uplynul měsíc. Pak druhý. Nakonec si zájemce doslova vydupal schůzku, kde mu pan Č. suše oznámil, že nájemníka už dávno má. Ano, naprosto neuvěřitelnou shodou náhod to byla právě paní K. Předpokládáme, že nějaká obálečka proběhla, ale to by byla čirá spekulace, v historii brněnské politiky nevídaná. Zkrátka, do konce srpna musíme Trafiku vystěhovat a buď jí najdeme nový domov jinde, nebo prostě skončí úplně. Zamáčkněme slzu a popojedeme na západ, kde letní edici našeho měsíčníku zakončíme historkou odposlechnutou v Domažlicích.

Krabička z Lidlu

V Klatovech otevřeli novej Lidl. No a já jsem jela v neděli ráno do práce, tak jsem si řekla, že se tam zajedu podívat a koupím si něco na svačinu, viď. Ty kráso, takhle zpruzený prodavačky jsem snad v životě neviděla! Nejdřív si jdu pro banány, viď, byly v takovým velkým koši, no mohlo jich tam být klidně dvacet kilo. Vidím, jak paní veze košík plnej banánů a jde je vyklopit na tu haldu už zralých banánů, tak na ní volám: “No hele, přece nedáte ty nezralý babány na ty zralý, vždyť se přece ty naspod zkazí!” “No a jak to mám asi podle vás jinak udělat?” odsekne prodavačka. “No musíte to přeskládat.” kroutila jsem hlavou a rychle si vzala pár těch zralých banánů, než je zahází těma zelenýma, viď. Pak jdu pro malinový muffiny. “Ježiš, ty jsou skvělý! Fakt, jestli jste někdo neměli ty muffiny, tak si zajděte do Lidlu.” vypískne slečna z hloučku lidí, kteří napjatě poslouchají, jak tenhle nákupní epos dopadne. Dojdu k těm muffinům, viď a oni tam mají takovou krabičku, do které jsem si ty muffiny naskládala.

Dojdu s banánama a tou krabičkou na pokladnu, kde sedí baba, pije kafe a čte si Blesk. No chápeš to? V pracovní době, viď. “Ta krabička je na donuty, to si musíte vyndat.” zpraží mě namísto pozdravu. “No to si teda nevyndám!” Hele, hádaly jsme se tam dobrejch pět minut a já si nakonec musela ty muffiny přeskládat, jak debil, do igelitovýho sáčku a tu zamatlanou krabičku jí vrátit zpátky. No neskutečný! Posluchači lapají po dechu, asi dvanáctiletá holčička si v hrůze zakrývá oči rukama. Pak jsem zaplatila a říkala si, že tohle je teda naposled, co jsem šla do Lidlu. Minimálně v Klatovech! Přijdu domů, viď a vykládám to našemu mladýmu, on studuje práva v Plzni a ten mně říká: “Hele, tak zavolej na jejich infolinku a podej stížnost, protože tohle je fakt strašný chování. Novej obchoďák, a najmou tam takový neochotný lidi.” Tak jsem vzala telefon, volám tam, celý jim to převykládám. Paní byla ochotná, všechno si to zapsala a pak se ptá: “Kdy to přesně bylo?” “No minulou neděli, bylo 7:15, ještě jsem se dívala na hodinky.” A víš, co mně řekla? “Paní, v neděli se otevírá až v osm.” Cha! Já tam těm babám tři čtvrtě hodiny před otvíračkou kradu zboží pod rukama, hele, ony úplně odvařený, že to musí být nějaká kontrola z vedení, viď.

Přístě

V září se dozvíme něco o banánech a lodích!