Léto se pomalu nadechuje k velkému výkonu a je čas udělat tier list letního oblečení.
To propálený tričko letos už fakt vyhoďte, i když ve vašem srdci je to pořád Sko.
Hlavně se pořádně namažte – ne desítkou nebo Aperolem, ale aspoň třicítkou! A nezapomeňte na krk, ať ve stáří nevypadáte jak šarpej.
„Proč se bavíme o létě na začátku června?“ říká si možná newsletterový zelenáč. To my to tak prostě máme. Čtení na pláž. Nebo do vlaku. Letovice. Tak akorát dlouhý, stejně tam usnete.
Sandra
Hrozně nerad se stříhám. Vím, těžko se to vysvětluje. Představte si, že jdete k zubaři. Máte? Tak takhle já chodím do kadeřnictví. Teda chodil jsem – dokud jsem nepoznal Sandru.
Sandra je vysoká, má kudrnatý vlasy, směje se trošku jako Amadeus a taky má dva psy. To samozřejmě na první pohled není vidět, ale ona vám to stejně hned řekne. Než vám namydlí vlasy ukrutně drahým šamponem, kterej stojí podobně jako inkoust do tiskárny, vysype na vás celej svůj životní příběh.
Dřív se živila jako společnice. Teď stříhá v děsně posh studiu, kde každej polštářek voní jako nebe a vy máte neodkladný pocit se jima šmrdlat v podpážu, jen abyste si kousek odnesli s sebou.
„Však si účtuju skoro stejně jak předtím! Cha!“
„No ale vážně, Salva mě normálně zachránil,“ povídá. „Byla jsem úplně na dně a on mě poslal na několik školení, bral mě všude s sebou. A naučil mě stříhat! Přehlídky, filmy. Dokonce jsem mu hlídala čivavu, když jeli s Giorgiem do Cancúnu. Prostě poklad.“
„Chuchi se jmenovala, budiž jí země lehká. Měla zelenej zákal – ale to je jedno, no prostě postupně jsem se vyškrábala až sem.“ Zatočí se kolem s rozpřaženýma rukama.
„Jak to chceš?“ chvilku se na mě dívá, pak mávne rukou a dodá: „Však to nech na mě!“
„Nedávno tady byl týpek, měl perfektní oblek, hodinky Cartier, takový ty hranatý – Santos, myslím. Já se vyznám jen v rolexkách. Boty naleštěný, voněl jak úspěch. Tak jsem mu začala stříhat ty řídnoucí vlasy – říkám ti, největší bohatství muže ve středním věku jsou vlasy. Chá! No ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že ho odněkud znám.“
Hrozně mě šimrá ustřihlej pramen vlasů na uchu, zkouším ho posunout silou vůle. Bez úspěchu. Jak vlastně voní úspěch? Rozhodně ne jako já.
„Cádiz!“ vytrhne mě z přemýšlení Sandra, která si mezitím odskočila pro nůžky. „Já jsem odtud – tak jsem si říkala, že jsme spolu možná chodili do turisťáku, ale týpek jen zakroutil hlavou a řekl, že v Cádizu nikdy nebyl. Já teda v životě viděla spoustu věcí a tenhle týpek v Cádizu určitě byl. Chá! Tak jsme chvilku mlčeli, asi si dovedeš představit, jaký to pro mě bylo utrpení. Chá! Zeptala jsem se, co teda jako dělá, a on se tak samolibě usmál a řekl, že je vysokej manažer v…“
„V…? Zajímavý,“ odpovím.
Sandra opíše nůžkama ve vzduchu pomyslnou kružnici, nejspíš na znamení, abych nevyrušoval, posune mi hlavu prstem jemně dopředu a znovu se pořádně nadechne.
„No a on se ti pak vyprsil jak garnát a povídal, že jsem ho možná viděla v televizi, kde byl už několikrát a pak s ním byl rozhovor ve Forbesu. Jenže já časáky nečtu a televizi nemám. A rozhodně bych se nedívala na nějakou debatu s týpkem v obleku v ceně Seatu Ibiza. Emoción. Rozhodla jsem se, že budu chvilku ticho a nechám ho mluvit.“
„To si nedovedu představit,“ vyhrknu – a vlastně to ani nemyslím jako vtip.
„Nezapomínej, že mám nůžky, vole,“ odvětí Sandra a pokračuje:
„Klasika. Má rád golf, auta, ketamin. Manželka mladší než Google. Velký zvíře. Všichni kolem něj jsou neschopní. Práce, cesty, hory, jachty. Investuje do krypta.“
„Dám ti tam trošku slaný vody, ať máš ve vlasech léto.“ Ani nestihnu odpovědět a cítím moře.
„Jenže mně to furt vrtalo hlavou. Protože kde já bych se potkala s tímhle týpkem? No ale nic, prostě v hlavě vymeteno.“
„Sandro, jestli tenhle příběh nemá pointu, tak ho jednou použiju do newsletteru.“
„Hele klidně, hlavně tam nepiš, že týpek dělá pro …, z toho bych měla průser.“
„OK, platí.“
„No a jak to dopadlo?“
„Dostříhala jsem – jako teďka tebe. Beru ho k pokladně a jak vytáhl černou Amexku, tak mně to cvaklo. No přece Apollo! vykřikla jsem. Týpek úplně zesinal, nervózně se usmál a začal trošku koktat, zaplatil a zmizel. V Apollu dělá moje kámoška – domina. Občas za ní zajdu na drink a tenhle týpek měl tu Amexku v hubě. Chodil tam po čtyřech a nechal ze sebe dělat stůl. Prostě vyhořelej z korporátu, potřeboval, aby se zas někdo vozil po něm. Životík.“
Tak zas za měsíc.